Nikdy jsem nezažila vážný vztah. Podle mého počítání jsem s nikým nevydržela déle než dva nebo tři měsíce. Nikdy jsem nikoho nenazvala svým partnerem, nikdy jsem partnera nepředstavila rodině ani přátelům a nikdy jsem nepronesla „miluji tě'. Ve svých třiceti letech jsem jediná v okruhu mých známých, která nemá trvalý vztah. A poprvé v životě jsem s tím absolutně spokojená.
Ve dvaceti letech jsem si vypěstovala trochu komplex ze svého stavu. Konverzace se odehrávaly pokaždé podle stejného scénáře. Nejprve se lidé divili, že jsem svobodná, a ptali se mě na otázky ve smyslu: „Jak to, že nejsi zadaná?' Což volně přeloženo znamená: „Co je s tebou tajně špatně, že se to nedá zjistit pouhým okem?'. Pokrčila jsem rameny a řekla, že nevím, protože na tuhle otázku opravdu neexistuje uspokojivá odpověď. Ale to lidem nebránilo v tom, aby se na ni ptali a někdy přidali jedno slovo, které by ji ještě víc podnítilo: „Jak to, že jsi pořád svobodná?'
Dříve mi to vadilo. Hodně. Opakovala jsem si: Co je se mnou? Znáte tu písničku? Proč mě nikdo nemiluje? Jsem atraktivní, chytrá, zábavná. Je to jen čekání na toho pravého, říkala jsem si pro sebe i pro ty, kteří se mě pořád ptali. Samozřejmě, jakmile si tohle řeknete, každý člověk vám začne připadat jako ten pravý. Pokaždé, když jsem potkala někoho nového, tlačila jsem na sebe, abych se zamilovala, abych tentokrát překonala hranici dvou měsíců, abych se konečně dostala na území „vážného vztahu'.
V některých případech toto naprosté odhodlání (které si klidně můžete přečíst jako „zoufalství') chlapy odrazovalo. V jiných případech ani má snaha nestačila k překonání základních neslučitelností. Tuto frustraci umocňovala skutečnost, že svět často působí, jako by byl stvořený pro páry.
Ale byla jsem skutečně osamělá, nebo jsem se jen cítila nesvá z tlaku? Opravdu jsem chtěla s někým sdílet svůj život, nebo jsem se prostě nechtěla stát terčem lítosti? Když jste svobodní, způsob, jakým vnímáte svůj vlastní milostný život, je často zabarvený tím, jak si představujete, že ho vnímají ostatní. A nepomáhá ani to, že filmy a televizní pořady nás nutí přemýšlet o svobodných lidech ve specifických pojmech, obvykle stereotypech: zamilovaný smutný chlap, starý mládenec, bláznivá holka, ubohá stará panna.
S každým dalším rokem se to zhoršovalo. Lhala jsem a tvrdila, že jsem s někým rok chodila, protože jsem věřila, že vymyšlená romantická historka bude méně varovným signálem než holá pravda. Tehdy jsem si neuvědomovala, že zdaleka nejsem sama, kdo je sám.
Tato zkušenost není mezi LGBTQ+ lidmi, kteří až donedávna nemohli otevřeně aplikovat stejné romantické normy jako jejich vrstevníci, nijak neobvyklá. Často zcela vynechali milníky randění v dospívání a přišli k nim až mnohem později, když konečně našli svou komunitu. Vyrůstání v izolaci může mít za následek jakési prodloužené dospívání, kdy queer lidé někdy vstupují do dospělosti špatně vybaveni k vyjádření svých tužeb a bez praxe v navazování vztahů, které bychom mohli považovat za „vážné'.
Chronická osamělost samozřejmě přesahuje hranice sexuality nebo pohlaví. Společenské, kulturní a ekonomické změny, které se podílely na definování generace mileniálů, změnily i prostředí pro randění. Autonomii a plodnost žen sice mnozí stále považují za veřejný statek, ale v mnoha kulturách se snižuje společenský tlak na to, aby se ženy vdávaly mladé a měly děti. A díky bohu, protože pozdní kapitalismus dělá ze staré cesty k manželskému štěstí cestu kamenitou. Naše babičky a dědečkové se mohli vzít, koupit si dům a založit rodinu už ve dvaceti, ale mnoho z nás, dvacetiletých a třicetiletých, se snaží vydělat si na nájem - a to někdy může stát v cestě krásné romantice.
Seznamovací aplikace způsobily, že se lidé cítí 'na jedno použití', a nepomáhá tomu ani to, jak je náš život nyní zaneprázdněný a kolik máme práce. Je dost těžké najít si čas na setkání s nejbližšími přáteli, natož na rande. Někdy mám pocit, že si rande nemůžu dovolit; představa, že si někam vyjdu a utratím peníze, které ve skutečnosti nemám, je trochu stresující. Musím si na to udělat rozpočet a upřímně řečeno, větší radost mi asi udělá nová sukně.
Při vší té pozornosti věnované naší kariéře možná není tak šokující, že podle výzkumu společnosti ReportLinker je stále pravděpodobnější, že nového romantického partnera potkáme na pracovišti než na seznamce. Když se podívám na své přátele, kteří jsou spojeni dlouhodobým vztahem, nejméně polovina z nich se seznámila prostřednictvím práce. Mám pocit, že pokud se neseznámíte přes práci nebo přes společné přátele, tak se to prostě neděje.
Jako freelancer, který pracuje z domova, mám jen malé šance na kancelářský románek. Trávit tolik času o samotě je však neskonale užitečné a pomáhá mi to cítit se lépe ve své kůži. Práce na vybudování živobytí z ničeho byla mým hlavním, někdy až všepohlcujícím cílem, a vytvoření něčeho, co je výhradně pro mé vlastní uspokojení, mi poskytlo takovou sebeúctu, kterou jsem nevědomky hledala u vnějších zdrojů. Teď, když je můj profesní život ve fázi, kdy si mohu dovolit dočasný požitek sednout si a bilancovat, vidím, že se změnil jak způsob, jakým přemýšlím o lásce, tak to, jak se dívám na svou historii krátkých setkání.
Dvouměsíční známost může mít svou emocionální hodnotu. Neměla by být považována za neúspěch, protože nevede k něčemu dlouhodobějšímu - stejně jako by se povídka neměla hodnotit jako román. Naučila jsem se sejmout ze sebe tlak a užít si společnost druhého člověka. I když je to jen krátký flirt, stejně se nakonec často dozvím něco nového o sobě. Jako prázdninový románek, ale doma. A mezitím jsem cestovala sama, sledovala své vlastní cíle a investovala čas a energii do smysluplných vztahů s přáteli a rodinou, které už mám to štěstí mít.
„Dobrý nápad,' řekl mi nedávno jeden přítel, když jsem mu řekla o svém novém pohledu na svět. „Někoho potkáš, až to budeš nejméně čekat.' Toto překroucení mých záměrů mě nepřekvapilo - už jsem to slyšela dříve -, ale musela jsem si ujasnit, že moje změna perspektivy nemá nic společného s přetvářením mé osamělosti v zájmu nalezení lásky. Ve skutečnosti teď vůbec nedělám nic pro to, abych našla lásku, a to by nemělo být považováno za něco špatného. Pracovala jsem tak tvrdě na tom, abych se stala šťastnou sama se sebou, že teď chci jen sedět a užívat si tohoto úspěchu. Sama.
Zjistila jsem, že tento prodloužený svobodný život je neuvěřitelně osvobozující. Dalo mi to možnost prozkoumat různé možnosti a zvážit méně „konvenční' kritéria pro naplnění. Manželství, monogamie a rodičovství naplňují spoustu lidí, ale existují různé způsoby, jak být šťastný.
Nikdy jsem nebyla zamilovaná, ale to neznamená, že ve svém životě lásku nemám. Možná jsem si ve svém životě neudělala místo pro přítele, ale byla jsem tu pro každého přítele nebo člena rodiny, který mě potřeboval, a oni mi na oplátku oplatili totéž. Romantický vztah pro mě možná někdy v budoucnu bude, ale přestala jsem ho hledat na obzoru. Stačí mi to.
Domácnosti jednotlivců se rozšiřují raketovým tempem. Co to znamená v praxi? Jakým způsobem to mění náš svět a tradiční podobu rodiny? Pojďme se na tento vývoj podívat trochu podrobněji.
Svobodné čtení bez reklam a sledování. Jen vy a čistý obsah. Pokud nás chcete podpořit, můžete tak učinit tady
V posledních letech roste počet svobodných lidí. Průzkumy v populaci ukazují, že jde o dlouhodobější trend.
Například Bella DePaulová na webu Psychology Today uvádí: „Zjištění z průzkumu současné populace ukazují, že v USA je nyní 117,9 milionu dospělých ve věku 18 let a starších, kteří jsou rozvedení, ovdovělí nebo jsou celý život svobodní. To je nárůst ze 115,8 milionu před rokem.'
Dodejme, že jde o údaj z podzimu roku 2019. Ovšem nic se na tom nemění.
„Vzhledem k tomu, že více než 50 % mladých dospělých v dnešní době žije po odchodu z domova svobodně, je svobodný život klíčovou součástí jejich přechodu do dospělosti,' uvádí studiu uveřejněná na webu Science Direct.
Dá se říci, že počet lidí v manželství kolísá, nebo klesá, protože rozvodovost je samozřejmě stále vysoká. Svobodných lidí ovšem přibývá. Jde o celosvětový úkaz.
Roste počet lidí, kteří dosáhnou 40 let, aniž by někdy vstoupili do manželství. Zároveň se také zvyšuje věk uzavření manželství. Podíl domácností s jednou osobou nebo párem (bez dětí) je podle DePaulové celosvětově zhruba 13 %, poté 8 % jsou domácnosti s jedním rodičem.
Z jakých důvodů pořád víc a víc lidí volí svobodný život? Má to nějaké výhody? Léty zažitá představa říká, že svobodný člověk bez partnera či partnerky by měl být smutný a jeho smutek by měl s přibývajícím věkem narůstat. Vždyť zůstat na stáří sám a bez pomoci musí být hrozně těžké.
Jenže různé výzkumy v minulých letech podobná fakta nepotvrzují. Naopak. Často se ukazuje, že svobodní lidé nad 40 let jsou vlastně docela šťastní. Se svým životem bývají spokojení a nemají na svém stavu chuť něco měnit.
Ten tam je také vzorec znázorňující stereotypní představu svobodných lidí jako těch, kteří jsou izolovaní, osamělí či dokonce nepřizpůsobiví. Rozmanité studie jasně vyjadřují, že tito lidé naopak mají velmi rozmanité, smysluplné a silné sociální vazby, přestože jsou nezadaní. To nabourává léty tradované scénáře lidského života.
Zkrátka spousta lidí si už nemyslí, že jediným smyslem života je uzavřít manželství a zplodit děti. Nemusí to být nutně tím, že takové životní schéma odsuzují. Jenom ho nevidí jako naprosto nezbytnou součást naplněného života. Je to pro ně jedna z možností, jak život naplnit, ale není tou prioritní. Existují i jiné varianty a oni si zvolili právě takové. Ani ženy už nevnímají jako nejdůležitější bod svého života mateřství, Je to pro ně otázka volby.
"Výzkum USC ukazuje, že rostoucí počet svobodných profesionálních žen v Číně mění vnímání svobodného života díky své kupní síle. Přechází se od vnímání svobodných jako nešťastných k pozitivnímu obrazu šťastného a naplněného života. Den nezadaných, největší maloobchodní událost světa, vznikl z touhy oslavit svobodu místo Valentýna", uvádí Adi Gaskel na Forbes.
Už také nejde jenom o trendy zachycené různými demografickými statistikami a během sčítání lidu. Z vývojových studií už informace o sílícím počtu svobodných lidí dávno pronikly do tisku a reklamy.
Výrobci a poskytovatelé služeb pochopili, jak významnou a silnou skupinu single lidé představují a svoje nabídky přizpůsobují právě jim. Zkušenosti těchto lidí už jsou uznávány. Jejich přátelství jsou vnímána jako cenná a hluboká právě proto, že neupřednostňují partnera či partnerku před přítelem. Protože nežijí ve vztahu, o to silněji utužují svoje sociální vazby s okolím. Přátelům věnují svůj čas a hlubokou pozornost.
Takoví lidé si také váží času, který mohou věnovat sobě. Jsou rádi sami, ale zároveň také dokážou naslouchat svému okolí. Zkrátka schéma rodiny je v 21. století nutné trochu předefinovat. Klasická rodina, jak jsme ji chápali po dlouhá staletí, už nemusí být jedinou a správnou volbou. Možností, jak si uspořádat svůj život, je mnohem více.
Některé páry třeba žijí odděleně. Stýkají se jenom tehdy, když skutečně chtějí. I to je jedno z možných řešení. Pokud oběma stranám vyhovuje, je to správné a rozhodně nikoliv odsouzeníhodné. Totéž platí třeba o přátelích vychovávajících společně děti. Prostě táta, máma, děti nejsou jedinou variantou rodinného soužití.
Dávno také neplatí formulka, že svobodní lidé žijí bez sexu. Podle některých názorů a teorií mají dokonce sexu více, na to upozorňuje i DePaulová. Přitom to neznamená, že by nutně museli být promiskuitní. Mohou mít stálého partnera či partnerku, jenom s ním nebo s ní nežijí.
Jejich vztah funguje třeba ve formě přátelství s výhodami. Na druhou stranu sex není vnímán jako jediný benefit vztahu. Objevuje se skupina lidí žijících asexuálně, aniž by jim potřeba tělesné blízkosti nějak výrazně chyběla. Prostě mají jiné priority.
Středobodem světa nemusí být ani romantika vztahu. Proto pojem asexualita a aromantismus je v dnešní době stále častěji skloňovaný v různých souvislostech.
„Například v Jižní Koreji žilo v roce 2021 50 % lidí samo. V Číně se míra adopce domácích mazlíčků za posledních pět let zdvojnásobila, protože více svobodných lidí potřebuje interakci s jinými živými bytostmi,' píše se na webu Future Tales Lab.
Být v manželském svazku nebo v partnerství, kdy lidé žijí spolu, také dnes není nezbytnou podmínkou k tomu, aby mohli mít děti. Přibývá počet svobodných lidí, kteří mají děti a naopak párů, které děti nemají. Díky tomu ustupuje stigmatizace obou kategorií těchto lidí ve společnosti.
Napadání rodičů samoživitelů by mělo být minulostí, stejně jako ukazování prstem na bezdětné páry, že jsou nějací divní. Každý žije svůj život, má svoji volbu. Prožil si svoje zkušenosti. Stereotypy nefungují. Třeba ženy, které nemají děti, se mohou ubírat různými cestami a jejich život dostává další smysl.
„Průzkum ve Spojených státech zjistil, že 92 % žen ve věku 25 až 34 let je neprovdaných. Výzkum v Thajsku se také shoduje s "profesionální tetou, bez dětí" nebo "PANK" mezi ženami generace Y ve věku 24-40 let, které jsou vysoce vzdělané a mají vysoké příjmy, ale rozhodly se zůstat svobodné. Zpráva také zjistila, že tyto ženy vydělávají více než ženy s rodinami,' uvádí Future Tales Lab.
Mezi ženami došlo k nárůstu svobodných. Data z Evropského sociálního průzkumu porovnávají narozené v letech 1930 až 1989 ve 30 evropských zemích.
„Ukazujeme, že po odchodu z domova došlo k nárůstu svobodného života, ale především u žen. Zatímco procento žen, které po odchodu z domova žily svobodně, se zvýšilo o 11 % ze 41 % na 52 %, u mužů došlo k nárůstu pouze o 3 % z 59 % na 62 %. Tento silnější trend mezi ženami by mohl být důsledkem jejich rostoucího dosaženého vzdělání a výdělečné schopnosti,' uvádí studie publikovaná na webu Science Direct.
Je to pravda. Řada žen se po svém vylétnutí z rodičovského hnízda věnuje právě vzdělávání a následně pracovní kariéře.
Svobodní lidé se navzájem často vyhledávají nikoliv primárně kvůli randění, ale pro navazování přátelství a sdílení silných společných zážitků. Být single už není stigma. Můžete se věnovat, svému osobnímu růstu a zálibám a rozhodně to nemusí znamenat, že jste sobci, kteří vedle sebe nesnesou nikoho druhého. Naopak. Můžete být velmi inspirativní a vyhledávanou osobností pro všechny okolo.
Ukazuje se, že svobodný život mnohé lidi do společnosti naopak integruje, místo aby je od ní izoloval. To bourá až donedávna zažité představy. Dříve se oslavovalo manželství, dnes už se ví, že nemusí být jedinou volbou. Nemusí vyhovovat každému a existují i jiné možnosti. Zkrátka být single neznamená být špatný.
„Představy o izolované existenci jsou často daleko od pravdy. Výzkumy skutečně ukazují, že nezadaní lidé mají tendenci vkládat do svého sociálního kruhu více než ti, kteří jsou ve vztahu. Jsou také více zapojeni do místní komunity, ať už jde o dobrovolnictví nebo účast na veřejných akcích,' poznamenává Adi Gaskell na webu Forbes.
„Procento mladých dospělých, kteří žili po odchodu z domova ve svobodném stavu, se mezi 30. a 80. lety 20. století zvýšilo o 7,1 %. V 80. letech 20. století se 50 % mladých lidí, kteří odešli z domova, přestěhovalo do samostatného bydlení. Doba strávená single před prvním svazkem se nezměnila,' uvádí svoje závěry zmiňovaná studie z webu Science Direct.
Jde o jasnou ukázku trvání popisovaného trendu, který trvá už více než 40 let. V příštím období se na něm asi sotva něco změní.
Potkali se v kavárně na Vinohradech, kde oba hledali útočiště před deštěm. On, Jan, byl zaujatý její knihou, ona, Marie, si ho všimla, jak si nenápadně prohlíží její vlasy. První konverzace se rozběhla o kávě a poezii, kterou oba milovali. Následovala série setkání, procházek po Starém Městě a sdílení hlubokých myšlenek pod Karlovým mostem. Zamilovali se do sebe v okamžiku, kdy si uvědomili, že jejich sny a touhy jdou ruku v ruce.
První jiskra zaplála na koncertě, kde společně zpívali písničky a smáli se hloupým vtipům. Následovaly romantické večery, kde si povídali o svých plánech a představách o budoucnosti. Jan ji jednoho dne vzal na Petřín a tam, s výhledem na celou Prahu, ji požádal o ruku. Marie, dojatá a šťastná, souhlasila. Věděli, že jejich život se navždy změní, ale těšili se na to společně.
Jejich svatba se konala v zámecké zahradě. Bylo to jako pohádka. Po několika letech jejich láska jenom vzkvétala. Jan a Marie se naučili, že skutečná láska je o vzájemném respektu, podpoře a schopnosti sdílet radosti i starosti. I po tolika letech se na sebe usmívali stejně zamilovaně, jako v den, kdy se poprvé setkali. Jejich příběh se stal inspirací pro mnohé další páry.