Mezilidské vztahy
Teorie sociální výměny (Social Exchange Theory)
Tato vlivná teorie, rozvinutá Kelleyem, předpokládá, že jedinci vstupují do partnerských svazků primárně kvůli tomu, aby z nich vytěžili určitý osobní prospěch. Prospěch je zde chápán jako míra uspokojení vlastních potřeb a intenzita pozitivního emočního prožívání, jež je neustále poměřována s vynaloženým úsilím, negativními emocemi, vnitřními konflikty a dalšími ztrátami - tedy s veškerými "investicemi" vloženými do udržení daného spojení. Jinými slovy, vztah je vnímán jako transakce, kde získáváme, ale zároveň něco obětujeme.
Nezanedbatelnou roli však nehraje pouhá výměna sobeckých zájmů. Klíčový je také pocit zodpovědnosti za naplňování společných cílů a vědomí dlouhodobější perspektivy sdíleného života. Tento pocit zodpovědnosti často podněcuje k prosociálnímu chování, jako je čestnost, vstřícnost či altruismus, ale může vést i k chování antisociálnímu, projevujícímu se soutěživostí, agresivitou či silným egoismem. Tato vztahová zodpovědnost je poměrně stálou vlastností jedince, která není silně závislá na konkrétním partnerovi či aktuální situaci. Každý z nás má tedy predispozice pro stabilitu či nestabilitu ve vztazích, jež se odrážejí v našem prosociálním či antisociálním projevu.
Každý z partnerů může vnímat vzájemný vztah odlišně, a to jak z hlediska celkové spokojenosti, tak z hlediska míry vzájemné závislosti. Úroveň spokojenosti se projevuje pozitivním hodnocením partnerství a přesvědčením, že daná osoba naplňuje naše klíčové potřeby. Míra závislosti pak odráží, do jaké míry je uspokojení našich potřeb a dosažení pozitivních cílů vázáno na přítomnost a chování našeho partnera.
Teorie rovnosti, představená Walsterem a Berscheidovou, argumentuje, že nejspokojenější jsou ty vztahy, kde oba partneři vkládají do společného soužití přibližně stejné úsilí a dostávají podobné odměny. Nerovnocenná partnerství, kde jeden z dvojice investuje výrazně více energie a času, nebo naopak získává podstatně méně benefitů, se často vyznačují postupným snižováním vzájemné přitažlivosti.
Blízký vztah
Na rozdíl od mnoha jiných forem osobních vztahů je blízký vztah definován jako takové spojení, kde jedna osoba ovlivňuje druhou často, silně, v rozmanitých oblastech života a po relativně dlouhou dobu. Přitom toto ovlivňování nemusí nutně znamenat nepřítomnost konfliktů či napětí, ani rovnost postavení mezi partnery; blízkost je komplexnější pojem.
Výzkum mezi dvěma sty padesáti vysokoškolskými studenty ukázal, že ve 47% případů označili za blízký vztah ten, který byl založen na romantické lásce. Přátelské vztahy byly jako blízké vnímány v 36% případů, vztahy s rodinnými příslušníky ve 14% a zbylá 3% se týkala blízkosti v pracovních či kolegiálních vazbách.
Vztah jako závazek (commitment)
Teorie sociální výměny nedokáže plně vysvětlit situace, kdy lidé zůstávají v problematických a konfliktních svazcích po dlouhou dobu, zatímco jiné, zdánlivě harmonické vztahy, zanikají poměrně rychle. Toto vysvětlení přináší teorie závazku (commitment).
Jde o subjektivní vnímání vztahu jako silného závazku. Tento koncept zahrnuje dlouhodobou orientaci, která bere v úvahu zájmy partnera a potřebu udržet si k němu pozitivní náhled. Z jakých klíčových zdrojů se však tato silná vazba utváří?
1.
Úroveň uspokojení vlastních potřeb (v porovnání se stavem bez partnera). Čím více si uvědomujeme rozdíl v naplnění našich potřeb, když jsme s partnerem a když jsme sami, tím silnější je náš závazek.
2.
Nepřítomnost alternativ (atraktivnějších partnerů) rovněž přispívá k prohloubení závazku. V současné době, s rostoucí rovnocenností mužů a žen, se zvyšuje i rozvodovost. V minulosti, kdy byla žena zcela závislá na svém partnerovi (finančně, bydlením), bylo méně rozvodů, neboť úroveň závazku byla uměle zvýšena. Nicméně, ani absence externích bariér či existence mnoha lákavějších alternativ nemusí nutně vést k rozpadu závazku.
3. Třetím klíčovým zdrojem závazku je
míra investic. Sem spadá veškerá energie, čas a emoční vklad, oběti, které do vztahu vkládáme (např. stěhování, změna zaměstnání). Tyto kumulované "investice" posilují závazek a upevňují stabilitu vztahu. Zahrnuje to i takzvanou kognitivní závislost - propojení paměti, sdílené zážitky a vzpomínky, které se stávají podstatnou částí naší identity. Ztráta těchto prvků je pak vnímána jako ztráta "části sebe sama", což je faktor, který jedinec při rozhodování zvažuje.
4. Na udržení společného soužití má vliv také působení společenských norem (morálních principů, svědomí, nepsaných pravidel), které jedinec vnímá a které také "investuje" do vztahu.
Johnsonova teorie (1991) uvádí, že motivace k setrvání ve vztahu je tvořena třemi hlavními složkami:
1) Osobní závazek, tedy touha jedince pokračovat v daném vztahu.
2) Morální závazek, vycházející z přesvědčení, že vztah by měl pokračovat ze zásady.
3) Strukturální závazek, založený na víře, že skutečné alternativy k tomuto vztahu neexistují.
Intimita
Slovo
intimus pochází z latiny a znamená "vnitřní", "skrytý". Fenomenologické studie, kde se respondenti sami, vlastními slovy, vyjadřují ke svým zážitkům a co pro ně znamená intimita, odhalily, že je často spojena s následujícími opakujícími se motivy:
Neverbální komunikace. Intimita přesahuje rámec pouhých slov a více se projevuje skrze neverbální signály, gesta, mimiku a celkové pohyby těla.
Přítomnost. Lidé často popisují pocity jako: "Cítil jsem její přítomnost ve všem, co jsem dělal, i když byla stovky kilometrů daleko."
Čas. Intimní zážitky mají tendenci přetrvávat a jejich doznívání trvá delší dobu.
Hranice. Jde o překračování osobních hranic, jak ve fyzickém, tak psychologickém smyslu - otevření se druhému, proniknutí do jeho nitra - ať už jednostranně, nebo oboustranně sdíleně.
Tělo. Uvědomění si vlastního těla a fyzický kontakt hrají v intimitě klíčovou roli.
Osud a překvapení. V intimitě se často objevuje pocit předurčenosti daného děje, a přitom zároveň pocit nečekanosti, což je paradox, který se vymyká běžnému logickému pochopení. Intimita tak působí jako spojení překvapení a spontánnosti na jedné straně a osudovosti na straně druhé.
Transformace. Lidé vnímají změnu sebe sama, svého partnera i kvality jejich vzájemného vztahu. Dochází k pocitu, že již nevystupují jako oddělené bytosti. Intimní síla má moc transformovat oba partnery.
Afiliace
Afiliace představuje základní lidskou potřebu navazovat kontakt s ostatními lidmi. Ačkoliv se tato potřeba neustále proměňuje, stále přetrvává jako silná touha po vytváření pevných a dlouhodobých mezilidských vazeb. Od těchto vztahů očekáváme podporu, pomoc, možnost sdílet nejniternější pocity, pocit bezpečí a atmosféru pozitivních emocí. Tato potřeba se navíc zesiluje v situacích, které s sebou nesou nejistotu, obavy, strach či ohrožení.
Současně s tím existuje i silná potřeba
samoty. Člověk v určitých okamžicích potřebuje klid k reflexi nad vlastním životem, k vyrovnání se s nedávnými událostmi, k hledání řešení složitých životních situací nebo jednoduše k načerpání nové energie. Samota tak napomáhá k celkové psychické vyrovnanosti jedince.
Pokud se člověk uchyluje do samoty z důvodu strachu ze sociálního kontaktu nebo obav ze ztráty přízně druhých, jedná se o jiný jev - spíše o
únik do samoty. Vynucený stav absence přátel a blízkých osob v novém prostředí je označován jako osamění, neboli
sociální izolace. Emocionální izolace pak popisuje stav, kdy je jedinec sice obklopen lidmi, ale postrádá hluboký, důvěrný vztah, který by mu umožnil intimní komunikaci, oporu a možnost spolehnout se na druhého.
Efekt pouhého vystavení (tzv. mere exposure effect) souvisí s tím, že čím častěji jsme něčemu vystaveni, tím pozitivnější vztah k tomu získáváme. Stačí tedy častější expozice fotografiím dané osoby, abychom po čase získali pocit známosti, který je doprovázen pozitivní emoční reakcí. Naopak, pokud je počáteční reakce negativní (například nepříjemná melodie), negativní reakce se může dále prohlubovat (stejně jako konflikty mezi hašteřivými sousedy). Tento efekt je hojně využíván v reklamě - stačí být "vidět", abychom vstoupili do povědomí. Je však třeba si uvědomit, že pokud je tvář či produkt vnímán negativně (například oblíbenost politické postavy "Paroubek" u části populace), může taková expozice vést pouze k zesílení negativní odezvy této skupiny voličů. Na tomto principu lze postavit i účinnou antikampaň.
Atraktivita
Fyzická přitažlivost, která je spojena s tělesnými atributy jedince, sice usnadňuje navazování počátečních kontaktů, avšak na dlouhodobé udržení vztahu má mnohem větší vliv osobní atraktivita. Ta zahrnuje celou škálu osobnostních vlastností, postojů, názorů, přesvědčení, hodnot, zájmů, potřeb, víry, životního stylu a socioekonomického statusu. Hlubší poznání fyzicky atraktivních jedinců může často vést ke zklamání, zatímco u méně atraktivních osob mohou být po čase objeveny výjimečné a cenné vlastnosti. Shoda v klíčových vlastnostech, zájmech a hodnotách se stává základem vzájemné přitažlivosti. Lidé, kteří si jsou podobní, si totiž poskytují vzájemné potvrzení vlastního já. Naopak neshody a rozpory vedou k negativním soudům o druhém člověku a jeho odmítání.
V kontextu internetové komunikace zvyšuje prvotní přitažlivost smysl pro humor, kreativita, inteligence a míra otevřenosti (sebeodhalení). Nicméně, v dlouhodobém horizontu jsou klíčové zejména soulad postojů, hodnot a zájmů. Atraktivitu naopak snižuje nepřiměřený exhibicionismus a projevy agrese.
Není pravidlem, že se vždy přitahují lidé se stejnými vlastnostmi; často tomu bývá naopak. Klohnen a Mendelsohn (1998) nabízejí vysvětlení, že atraktivita se vztahuje jak k aktuálnímu stavu našeho já, tak k našemu ideálnímu já. Pokud jedinec disponuje negativními vlastnostmi, které jsou v rozporu s jeho ideálním já, bude jej na druhém člověku vnímat negativně a bude se mu vyhýbat. Naopak, člověka, který ztělesňuje vlastnosti jeho ideálního já (tedy je takový, jaký bych si přál být sám), budeme vnímat jako velmi atraktivního, a to i přes případné protikladné vlastnosti.
Láska
Zamilovanost, neboli počáteční fáze lásky, kdy jsou emoce obzvláště intenzivní, se obvykle vyznačuje následujícími pocity:
- Pocit výjimečného postavení daného vztahu ve srovnání s ostatními důvěrnými vazbami.
- Hluboce prožívaná touha být neustále s milovaným člověkem.
- Pocit neúplnosti a postrádání druhého, když je milující osoba sama.
- Myšlenky se neustále vracející k objektu své lásky.
- Odloučení vyvolává pocity zoufalství a mučivé obavy z toho, zda dojde k usmíření a pokračování vztahu; naopak opětovné navázání kontaktu vede k pocitům úlevy a euforie.
Trojúhelníková teorie lásky (Sternberg)
Tato teorie, která je velmi prakticky využitelná, postuluje, že láska je složena ze tří základních složek: Intimity, vášně a závazku/rozhodnutí.
Intimita, často nazývaná "hřejivá" komponenta, souvisí s pocity blízkosti, spojení, porozumění, ohleduplnosti, poskytování podpory a ocenění a s intimní komunikací.
Vášeň, označovaná jako "horká" komponenta, zahrnuje vzrušení, intenzitu prožívání, vzájemnou atraktivitu, psychickou aktivaci a sexuální touhu.
Rozhodnutí/závazek, neboli "chladná" komponenta, má dva aspekty. V první fázi se jedná o rozhodnutí, kdy si oba partneři "potvrdí" (explicitně vyjádří), že jeden miluje druhého. V dlouhodobém horizontu pak závazek představuje rozhodnutí tuto lásku (vztah) aktivně zachovávat, pěstovat a udržovat. Je však třeba poznamenat, že rozhodnutí nemusí vždy vést k závazku, stejně jako závazek nemusí nutně zahrnovat explicitní rozhodnutí (partneři mohou chtít udržet vztah, aniž by potřebovali přiznávat, že milují či jsou milováni).
Tyto tři aspekty lásky se v průběhu času dynamicky proměňují a každý z partnerů je může vnímat v různé míře intenzity. (Trojúhelníky se mohou, ale nemusí plně překrývat). Vášeň bývá nejintenzivnější na počátku vztahu, ale postupně slábne. Intimita má tendenci pomalu narůstat, následně se ustálit a posléze mírně klesat, zatímco závazek postupně narůstá a v úspěšných vztazích se pak drží na vysoké úrovni.
Celková "velikost" lásky je vyjádřena obsahem tohoto pomyslného trojúhelníku (tedy mírou zastoupení všech tří komponent). Zešikmené trojúhelníky pak naznačují převahu jednoho prvku na úkor druhých, případně jeho absenci.
Typy lásky (Sternberg)
Typy lásky |
Intimita |
Vášeň |
Rozhodnutí/Závazek |
Vztah bez lásky |
- |
- |
- |
Mít rád |
+ |
- |
- |
Bláznivá láska |
- |
+ |
- |
Prázdná láska |
- |
- |
+ |
Romantická láska |
+ |
+ |
- |
Přátelská láska |
+ |
- |
+ |
Pošetilá láska |
- |
+ |
+ |
Úplná láska |
+ |
+ |
+ |
1.
Vztah bez lásky (non-love) neobsahuje žádnou z klíčových komponent lásky.
2.
Přátelství (mít rád), zahrnující pouze úroveň intimity, je typické pro blízké přátelské vztahy, kde chybí vášeň či silný závazek.
3.
Bláznivá láska (crush), často založená na silné fyzické přitažlivosti, je charakterizována intenzivní vášní, ale bez hlubší intimity či závazku. Může rychle odeznít, ale také se vyvinout v jinou formu vztahu.
4.
Prázdná láska se opírá o pevný závazek a rozhodnutí, avšak intimita i vášeň se časem vytratily. Takový vztah může paradoxně nadále trvat, i když jeho "život" skončil.
5.
Romantická láska spojuje vášeň a intimitu. V tomto typu lásky dochází k propojení okouzlení partnerem s hlubokými pocity blízkosti. Tento typ je často zobrazován v umění.
6.
Přátelská láska je typická pro dlouhodobá partnerství nebo manželství, kde původní vášeň vyprchala, ale zůstala silná intimita a závazek.
7.
Pošetilá láska se projevuje u lidí, kteří se nechají unést vášní a ukvapeně se rozhodnou pro společný život bez hlubšího poznání partnera a intimního propojení. Tyto vztahy jsou vysoce rizikové, nestabilní a často končí rozchodem.
8.
Úplná láska zahrnuje všechny tři komponenty. Toto je často považováno za ideál v romantických vztazích, nicméně její udržení v této komplexní formě nemusí být trvalé.
Typy lásky (J. A. Lee)
Tato typologie vychází z analýzy literárních děl a filozofických textů a rozlišuje šest základních stylů lásky:
1.
Eros (erotická láska, silná sexuální touha, hledání ideálu fyzické krásy).
2.
Ludus (hravá láska, bez závazků a žárlivosti, zaměřená na potěšení).
3.
Storge (kamarádská láska, s malým důrazem na vášeň, postupný vývoj).
4.
Pragma (racionální, pragmatická volba partnera na základě společenského nebo osobního prospěchu).
5.
Mania (manická, posedlá láska, často doprovázená extrémními emocemi, žárlivostí a vlastnickým chováním).
6.
Agapé (altruistická, nesobecká láska, projevující se neustálou péčí a starostlivostí o partnera).
Josef Výrost, Ivan Slaměník: Sociální psychologie, Grada Publising, Praha, 2007, 2. vydání. ISBN 978-80-247-1428-8