Vztahy a láska

Osobní vztahy

Teorie sociální výměny (social exchange theory)

Tato teorie, rozvinutá Kelleym, předpokládá, že lidé vstupují do vztahů z důvodu získání určitého prospěchu. Prospěch je zde definován jako míra uspokojení potřeb a pozitivních emočních prožitků, kterou jedinec poměřuje s vynaloženým úsilím, negativními emocemi, vnitřními konflikty a ztrátami - což jsou všechno „investice' do vztahu pro jeho udržení. Jinými slovy, vztahy nám přinášejí zisk, ale vyžadují odpovídající oběti.

Nejde však pouze o sobeckou výměnu potřeb; zahrnuje to i pocit zodpovědnosti za plnění společných cílů a vnímání dlouhodobější perspektivy vztahu. Tato zodpovědnost často vede k prosociálnímu chování (čestnost, vstřícnost, altruismus), ale někdy i k antisociálnímu (soutěživost, agresivita, egoismus). Vztahová zodpovědnost je poměrně stabilní rys jedince, který není silně závislý na konkrétním partnerovi či situaci. Každý člověk má tedy vrozené předpoklady pro stabilitu či nestabilitu ve vztazích, které souvisejí s jeho prosociálním či antisociálním chováním.

Každý z partnerů může vztah vnímat odlišně z hlediska spokojenosti a závislosti. Spokojenost je spojena s pozitivním hodnocením vztahu a přesvědčením, že daný vztah naplňuje naše potřeby. Úroveň závislosti pak odráží, do jaké míry je naplnění našich potřeb a dosažení pozitivních cílů podmíněno partnerem.

Teorie rovnosti (Walster, Berscheid) tvrdí, že vztahy jsou hodnoceny jako uspokojivé tehdy, když oba partneři „dávají' přibližně stejně. Nerovnocenné vztahy, kde jeden partner investuje více úsilí a času, nebo dostává méně odměn (vztah mu přináší mnohem méně), vedou ke ztrátě vzájemné přitažlivosti.

Blízký vztah

Na rozdíl od mnoha jiných osobních vztahů je blízký vztah definován jako takový, v němž jedna osoba často, silně a v různých oblastech činnosti ovlivňuje druhé lidi po delší dobu. Toto ovlivňování nemusí být vždy idylické; blízkost neznamená absenci konfliktů či napětí, ani rovnost postavení partnerů.

Výzkum provedený mezi 250 vysokoškoláky ukázal, že 47 % z nich označilo za blízký vztah k partnerovi ten, který je založen na romantické lásce. Přátelské vztahy označilo 36 %, vztahy k rodinným příslušníkům 14 % a pouze 3 % se týkala blízkých pracovních či kolegiálních vztahů.

Vztah jako závazek (commitment)

Teorie sociální výměny nedokáže plně vysvětlit, proč lidé setrvávají ve vztazích plných konfliktů po dlouhou dobu, zatímco jiné, harmonické vztahy končí náhle. Proto vznikla teorie závazku.

Ta se zaměřuje na subjektivní prožívání vztahu jako závazku, což je dlouhodobá orientace respektující zájmy partnera a potřebu udržet si k němu pozitivní vztah. Z jakých zdrojů se pak tento pocit závazku utváří?

1. Úroveň uspokojení vlastních potřeb (ve srovnání s absencí partnera). Čím více si uvědomujeme rozdíl v naplnění svých potřeb, když jsme s partnerem a když jsme sami, tím více roste náš závazek.

2. Nepřítomnost alternativ (atraktivnějšího partnera) rovněž přispívá k prohloubení závazku. V dnešní době roste rozvodovost v důsledku rovnocennějších šancí mužů a žen. V minulosti, pokud byla žena zcela ekonomicky či bydlením závislá na svém partnerovi, bylo méně rozvodů, protože úroveň závazku tím vzrostla. Nicméně ani absence bariér či řada atraktivnějších alternativ nemusí vést ke zrušení závazku.

3. Třetím zdrojem závazku je míra investic. Jedná se o množství energie, času a emočního vkladu, obětí, které pro vztah přinášíme (např. stěhování, změna zaměstnání). Tyto nahromaděné „investice' prohlubují závazek a ukotvují tak vztah. Patří sem i tzv. kognitivní závislost - propojená paměť, sdílené zážitky a vzpomínky, které se stávají významnou součástí naší identity. Ztráta těchto prvků znamená ztrátu „části sebe sama'. (Člověk zvažuje jejich ztrátu.)

4. Na udržení vztahu má vliv i působení norem (morálky, svědomí, nepsaných pravidel), které jedinec vnímá a které rovněž „investuje' do vztahu.

Johnsonova teorie (1991) tvrdí, že motivace k zachování vztahu se skládá ze tří složek: 1) osobní závazek, neboli touha člověka pokračovat v daném vztahu; 2) morální závazek, neboli přesvědčení, že vztah by měl pokračovat; a 3) strukturální závazek, neboli přesvědčení, že skutečná alternativa daného vztahu neexistuje.

Intimita

Intimus je latinský výraz pro „vnitřní, skrytý'. Fenomenologické studie, při nichž se tázaní lidé sami svými vlastními slovy popisují své zážitky a to, co pro ně intimita znamená, odhalily, že intimita je převážně spojena s následujícími opakujícími se motivy:

Neverbální komunikace. Intimita překračuje hranice slov a více souvisí s neverbální komunikací, gesty, mimikou a pohyby těla.

Přítomnost. „Cítil jsem její přítomnost ve všem, co jsem dělal, i když byla ve skutečnosti stovky kilometrů daleko.'

Čas. Intimní zážitky přetrvávají a doznívají delší dobu.

Hranice. Překračování hranic mezi lidmi ve fyzickém i psychologickém smyslu - otevření se někomu, proniknutí do někoho - ať už jednostranné, nebo vzájemně sdílené.

Tělo. Uvědomění si vlastního těla, doteky.

Osud a překvapení. Pocit předurčenosti probíhajícího děje, přesto zároveň pocit neočekávanosti, což je paradox, který se vymyká logickému chápání. Jako by intimita byla cosi mezi překvapením a spontánností na jedné straně a osudovostí na straně druhé.

Transformace. Vnímaná změna sebe sama, obou lidí, změna kvality jejich vztahu, jako by již nevystupovali jako oddělené bytosti. Intimní síla má moc transformovat oba partnery.

Afiliace

Afiliace je základní lidská potřeba po kontaktu s druhými lidmi. Ačkoliv se neustále proměňuje, přetrvává jako touha po navazování těsných a dlouhodobějších vztahů. Od těchto vztahů očekáváme mimo jiné oporu a pomoc, možnost projevit nejniternější pocity, pocit bezpečí a atmosféru pozitivních emocí. Tato potřeba se zvyšuje v situacích nejistoty, obav a ohrožení.

Vedle toho existuje i potřeba samoty. Člověk v určitých chvílích potřebuje přemýšlet o životě, vyrovnat se s proběhlými zážitky, hledat řešení složitých životních situací a načerpat novou energii. Samota tak přispívá k psychické vyrovnanosti člověka.

Pokud člověk utíká ze strachu ze sociálního prostředí nebo proto, že se obává ztráty jeho přízně, jedná se o něco jiného, spíše o únik do samoty. Nucený stav bez přátel a blízkých v novém prostředí se nazývá osamění neboli sociální izolace. Emocionální izolací označujeme stav, kdy je člověk sice obklopen druhými lidmi, ale postrádá těsný, důvěrný vztah, který by mu umožnil intimní komunikaci, spolehnutí se a oporu.

Efekt pouhého vystavení (mere exposure) souvisí s tím, že pokud je nám něco často na očích, získáváme si k tomu pozitivnější vztah. (Stačí častější expozice fotografií a po nějaké době získáváme pocit známosti doprovázený pozitivní emoční reakcí). Pokud je však první reakce negativní (např. nepříjemná písnička), negativní reakce se také zvyšuje (např. konflikty mezi hašteřivými sousedy). Tento efekt se využívá v reklamních kampaních - stačí být „vidět' a vstoupíme ve známost (tvář, která je negativně přijímána částí populace - „Paroubek' - však může nelibost této skupiny voličů jedině zvyšovat; na tomto fenoménu může být postavena antikampaň).

Atraktivita

Fyzická atraktivita souvisí s tělesnými atributy jedince a usnadňuje navazování vztahů, avšak na jejich trvání má větší vliv atraktivita osobní. Ta zahrnuje osobní vlastnosti, postoje, názory, přesvědčení, hodnoty, zájmy, potřeby, víru, způsob života i socioekonomický status. Hlubší poznání fyzicky atraktivních lidí často vede ke zklamání, zatímco u méně atraktivních jedinců mohou být po určité době objeveny vzácné vlastnosti. Shodnost vlastností, zájmů, hodnot atd. se stává základem společné atraktivity. Lidé, kteří jsou si podobní, si vzájemně potvrzují svou identitu. Naopak rozpory vedou k negativním soudům o druhém člověku a jeho odmítnutí.

V internetové komunikaci zvyšuje prvotní atraktivitu smysl pro humor, kreativita, inteligence a míra sebeodhalení, ale v dlouhodobém měřítku jde opět o shodu postojů, hodnot a zájmů. Atraktivitu naopak snižuje nepřiměřený exhibicionismus a projevy agrese.

Ne vždy se přitahují lidé se stejnými vlastnostmi, naopak. Klohnen a Mendelsohn (1998) nabízejí vysvětlení, že atraktivita se vztahuje jak k aktuálnímu, tak k ideálnímu já. Pokud má jedinec negativní vlastnosti, které jsou v rozporu s jeho ideálním já, bude jej na druhém člověku odrazovat. Naopak člověka, který má vlastnosti jeho ideálního já (druhý je takový, jaký bych si přál být já sám), budeme vnímat jako atraktivního, přestože má protikladné vlastnosti.

Láska

Zamilovanost, neboli láska v počátečním, obvykle intenzivně prožívaném stavu, je typicky charakterizována následujícími pocity:

• pocit výjimečného postavení svazku mezi ostatními důvěrnými vztahy
• hluboce prožívaná touha být s milovaným člověkem
• pocit neúplnosti (postrádání druhého), když je milující sám
• myšlenky se neustále vracejí k druhé osobě
• odloučení vyvolává pocity zoufalství a mučivé obavy, zda dojde k usmíření a pokračování vztahu; opětovné navázání vztahu vede k pocitům uklidnění a euforie


Trojúhelníková teorie lásky (Sternberg)

Podle této teorie, která je velmi prakticky použitelná, se láska skládá ze tří složek: Intimity, vášně a závazku/rozhodnutí.

Intimita, neboli „hřejivá' komponenta, souvisí s pocitem blízkosti, spojení, porozumění, ohleduplností, poskytováním podpory a ocenění a intimní komunikací.

Vášeň, neboli „horká' komponenta, vyjadřuje vzrušení, intenzitu prožívání, atraktivitu, aktivaci a sexuální touhu.

Rozhodnutí/závazek, neboli „chladná' komponenta, má dva aspekty. V první fázi rozhodnutí si oba partneři „potvrdí' (vyjádří), že jeden miluje druhého. V dlouhodobém běhu je pak závazek výrazem rozhodnutí tuto lásku (vztah) zachovat (pěstovat, udržet). Rozhodnutí nemusí vést k závazku, stejně jako závazek nemusí obsahovat rozhodnutí (chtějí uchovat vztah, aniž by potřebovali přiznávat, že milují či jsou milováni).

Tyto tři aspekty lásky se časem dynamicky proměňují, přičemž každý z partnerů je může pociťovat v různé míře. (Trojúhelníky se mohou, ale nemusí překrývat). Vášeň bývá intenzivní na začátku, ale postupně slábne, intimita obvykle pozvolna roste a pak pozvolna opět klesá, kdežto závazek postupně narůstá a v úspěšných vztazích se pak drží na vysoké úrovni.

Velikost lásky je vyjádřena obsahem trojúhelníku (obsahuje ve velké míře všechny komponenty). Zešikmené trojúhelníky vyjadřují převahu jednoho prvku na úkor ostatních, popřípadě jejich nepřítomnost.


Druhy lásky (Sternberg)



1. Vztah bez lásky neobsahuje ani jednu z komponent lásky („non-love').
2. Mít rád, obsahující pouze úroveň intimity, je typický pro přátelství (blízkost bez vášně či závazku).
3. Bláznivá láska, neboli „láska na první pohled' (často založená na fyzické atraktivitě), je provázená silnou vášní bez intimity či závazku. Může zaniknout stejně rychle jako vzplanula, ale může i přejít v jinou úroveň vztahu.
4. Prázdná láska stojí na pevném závazku a rozhodnutí, bez přítomnosti intimity či vášně, které se mohly časem vytratit. (Vztah tak může „končit', přesto dále trvat.)
5. Romantická láska obsahuje vášeň a intimitu a propojuje se v ní okouzlení krásou partnera se silnými pocity blízkosti a propojení. Často je tento typ lásky zobrazován v umění.
6. Přátelská láska je charakteristická pro dlouhodobý vztah či manželství, z něhož se vytratila komponenta vášně a zůstal závazek a intimita.
7. Pošetilá láska je typická pro lidi, kteří zahoří vášní a bez přítomnosti intimity (hlubšího poznání a otevření se) se ukvapeně rozhodnou pro sňatek. Jsou velmi rizikové, nestabilní a často končí rozchodem.
8. Úplná láska obsahuje všechny tři komponenty. O ní obvykle usilujeme jako o ideál v romantických vztazích; nemusí však v tomto složení vydržet věčně.


Typy lásky (J. A. Lee)

Tato typologie vznikla rozborem krásné literatury a filozofických spisů.

1. eros (erotická láska, sexuální touha, hledání ideálu fyzické krásy)
2. ludus (hravá láska bez závazku a žárlivosti)
3. storge (kamarádská láska s malým důrazem na vášeň)
4. pragma (racionální volba partnera z hlediska prospěchu)
5. mania (vysoce vášnivá láska spojená s posedlostí a žárlivostí)
6. agapé (altruistická, nesobecká láska naplněná starostlivostí a péčí)


Josef Výrost, Ivan Slaměník: Sociální psychologie, Grada Publising, Praha, 2007, 2. vydání. ISBN 978-80-247-1428-8