Vysoké teploty zřetelně zatěžují srdeční sval a krevní oběh a mohou vést až ke kolapsu organismu. V ohrožení se přitom nenacházejí pouze osoby s oslabeným, ale i se zcela zdravým srdcem. Jak bezpečně přečkat parné dny, radí prof. MUDr. Petr Ošťádal, Ph.D., FESC, současný předseda České kardiologické společnosti (ČKS), a prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc., FESC, stávající místopředseda ČKS.
1) Sluneční záření s opatrností
Nejvyšší letní teploty zpravidla panují mezi 11. a 15. hodinou. Dlouhodobý pobyt na přímém slunci během největšího horka může vyvolat nejenom úžeh, ale také přetížit kardiovaskulární systém. „Především lidé s vysokým krevním tlakem anebo s oslabeným srdíčkem by se měli okolo poledne raději zdržovat ve stínu, používat pokrývku hlavy a volit lehké, vzdušné oblečení. Během pobytu u moře je vhodné trávit polední hodiny v chladnějších, optimálně větraných vnitřních prostorech,' sděluje prof. Ošťádal.
2) Důležitý je dostatečný příjem tekutin
Bolest hlavy, celková slabost anebo pocity závrati - to všechno jsou alarmující signály dehydratace organismu. Při nedodržování pitného režimu k ní může dojít v tropických dnech poměrně rychle, lidské tělo totiž ztrácí značné množství tekutin pocením. „Dehydratace je velice riskantní, může dokonce vyvolat až totální selhání organismu. Pravidelný příjem tekutin se proto v letním období nesmí zlehčovat. Ideální je mít láhev s vodou neustále poblíž,' konstatuje předseda České kardiologické společnosti
3) S klimatizací opatrně
Klimatizace samozřejmě pomáhá snášet vysoké venkovní teploty, využívat by se ale měla s rozmyslem. Rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou by neměl přesáhnout hranici 5-7 °C. „Výrazné kolísání teplot představuje pro kardiovaskulární systém značnou zátěž. Teplotní šok může být vyvolán i prudkým ochlazením rozpáleného těla ve studené vodě,' zmiňuje prof. Linhart.
4) Dávat pozor na namáhavé aktivity
Dlouhá letní procházka anebo projížďka na kole? Během teploty 35 °C dostává organismus zabrat i bez nich. Pravidelný pohyb je bezesporu základem zdravého životního stylu, v létě je ale bezpodmínečně nutné přizpůsobit veškerou fyzickou aktivitu aktuálnímu počasí. „V horkých dnech doporučuji spíše kratší procházky anebo lehčí sportovní aktivity prováděné ráno nebo večer. Náročnější výlety je vhodné odložit na chladnější dny, v každém případě je ale bezpodmínečně nutné doplňovat tekutiny a při intenzivních aktivitách kompenzovat i ztrátu solí pomocí iontových nápojů,' dodává místopředseda ČKS.
5) Na cesty jenom s kvalitním pojištěním
Během cestování do ciziny je potřeba pamatovat nejenom na dobře zásobenou lékárničku, ale i na kvalitní cestovní pojištění. Vhodný může být rovněž seznam pravidelně užívaných léků a krátký popis případného onemocnění v anglickém jazyce. „Během výběru vzdálenější destinace by si měli lidé předem zjistit, zda je v dané lokalitě dostupná základní lékařská péče. Ta bývá navíc v zahraničí obvykle mnohem dražší než v tuzemsku - z toho důvodu je zcela zásadní mít kvalitní cestovní pojištění, které bez problémů pokryje veškeré úhrady vysokých nákladů za ošetření,' zdůrazňuje prof. Ošťádal.
6) Medikace nepolevuje
Během dovolené je jistě lákavé kompletně „vypnout', v případě pravidelného užívání předepsaných léků toto ovšem neplatí. Náhlé ukončení léčby může způsobit zhoršení zdravotního stavu. „Dlouhodobě užívané medikamenty je potřeba mít neustále u sebe, a to i během dovolené. Jestliže mají pacienti pocit, že jim některé léky v horkém počasí nevyhovují, měli by neprodleně kontaktovat svého ošetřujícího lékaře a dohodnout se s ním na úpravě současné terapie. Rozhodně by je neměli sami od sebe vysazovat,' uzavírá prof. Linhart.
srdcezdraví
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Onoho letního rána jsem vstoupila do světnice a u stolu seděl neznámý muž. Host. Nikdy dříve jsem ho na našem statku nespatřila. Seděl s opřenými zády ke zdi, s rukama složenýma na dřevěném stole. Přes jeho ramena byl ledabyle přehozený kabát od obleku. Pán z města, napadlo mě okamžitě, co asi takový člověk hledá tady, u nás, na statku.
Muž pomalu vstal, kabát odložil opatrně na starou lavici a vykročil směrem ke mně.
„Dobrý den,' pozdravil, „jmenuji se František a budu tady na statku pracovat.'
Natáhl ke mně ruku a když jsem se ji zdráhal podat, sám mi ji stiskl. Měl příjemně teplé a suché dlaně. Ruce vzdělaného pána, nikoliv obyčejného dělníka ze statku.
„Dobrý den, pane,' zašeptala jsem potichu a ruku obratem stáhla zpět.
„Můžeš mi říkat Franto,' muž se vřele usmál, „a jaké je tvé jméno?'
„Anna.'
V tu chvíli přišel i samotný hospodář. S oním mužem se srdečně objali a hospodář mi vysvětlil, že jsem jeho neteř, kterou má na statku na výchovu, a že se o něj budu náležitě starat, aby měl dostatek jídla a čisté oblečení. Poté spolu usedli ke stolu a začali vzpomínat na společná léta strávená na vojně. Já jsem mezitím spěšně připravila skromnou snídani. Z jejich rozhovoru jsem vyrozuměla, že František a náš hospodář jsou staří kamarádi z války, a že František bude na statku pracovat výhradně za stravu a zajištěné bydlení. Stejně jako já. Přišlo mi to vskutku zvláštní, že takový vážený pán bude manuálně pracovat na poli, aniž by za to dostal jedinou korunu.
Postupem času se začali scházet i ostatní a já už neměla dostatek času poslouchat, o čem se vlastně baví. Jen jsem po onom pánovi nenápadně pokukovala, kdykoliv jsem k tomu měla vhodnou příležitost. Byl to urostlý muž se souměrnou postavou, měl laskavé modré oči a upřímný pohled. Jen jsem si s obtížemi dokázala představit, jak bude u nás vykonávat těžkou práci těma velkýma a dokonale čistýma rukama, které doposud s největší pravděpodobností nepoznaly žádnou hrubou práci.
Po vydatné snídani jsem šla ukázat Františkovi jeho přidělenou světnici. Tedy spíše malou světničku, která byla dříve určena výhradně pro vzácné hosty. Opatrně jsem otevřela okno, abych do místnosti vpustila trochu čerstvého vzduchu.
František měl s sebou pouze jeden velký kufr. Položil ho s lehkostí na postel.
„Já vám to všechno ráda uložím,' nabídla jsem mu ochotně.
„Jsi velmi laskavá, Anno, já se hned půjdu připojit k ostatním na pole.'
Když spatřil můj poněkud udivený pohled, tiše se zasmál.
„Neměj strach, jsem na to zvyklý, taky jsem vyrůstal na statku a na veškerou práci na poli si stále dobře pamatuju.'
Až do samého večera jsem měla spoustu práce s vařením a průběžným uklízením. Celou tu dobu jsem ale v myšlenkách neustále vzpomínala na pána z velkého města. Byl sice o něco starší než já, ale ne zase o tolik, pokud mi tedy rozumíte. Měl husté vlasy elegantně sčesané dozadu a pohlednou postavu. Pořád jsem musela neustále myslet na ty jeho velké a upravené ruce.
Pepík se vrátil z pole, aby mi ochotně pomohl s dřívím a také s vodou v kuchyni. Dala jsem mu ještě teplý domácí vdolek. Poté jsem se ho zvědavě zeptala, co vlastně ví o tom záhadném pánovi.
„Myslíš Frantu?' tvářil se nadmíru důležitě s plnou pusou lahodného vdolku.
„Jak mu to říkáš? Vždyť je to přece vážený pán z velkoměsta!'
„Z města sice je, konkrétně z Brna! A je to dokonce profesor, představ si to!'
„A co tady vůbec dělá, u nás, na našem statku?'
„No, já jsem sice neslyšel úplně všechno, co si povídají s hospodářem, ale prý musel z Brna narychlo odejít, protože mu na úřadě, kde zastával vysokou pozici, nabízeli komunisté, že pokud s nimi bude spolupracovat, tak tam může bez obav zůstat. No ale prý raději bude poctivě pracovat s námi na statku, než s nimi bezcharakterně na úřadě.'
Pepík vzápětí polkl poslední sousto, vzal do ruky konev na vodu a než odešel, tak se hluboce zamyslel a povídal, že tomu sice moc nerozumí, ale že Franta je velký pracant a veškerá práce mu jde s neuvěřitelnou lehkostí od ruky. „Za malou chvíli se nepozná, že je to původně vysoce postavený úředník,' zasmál se a šel mi ochotně nanosit vodu.
Večer jsem se šla projít k nedalekému rybníku, kde chlapi zrovna koupali koně. Hospodář s Františkem stáli po prsa v chladivé vodě, koně s láskou drželi za ohlávku a živě spolu konverzovali. Sedla jsem si tiše na břeh.
„Dobrý večer, Anno,' František mi cákl s úsměvem trochu osvěžující vody do tváře a posadil se vedle mě. Dívala jsem se zvědavě na jeho hruď.
„Pěkná jizva, viď,' poznamenal, „tu mám z války.'
„Proč jste vlastně u nás?' odvážila jsem se po krátké chvíli zeptat.
„Víš vůbec, co se událo v únoru,' František se upřeně díval na lehce zčeřenou hladinu nedalekého rybníka. Po chvíli si povzdechl a následně pokračoval. „Byl jsem poměrně velký pán, ale bohužel jsem prohrál…prohráli jsme všichni. Tak jsem nyní tady, u vás. Třeba mi tady konečně dají pokoj.'
Po vydatné večeři mi František s vděčností poděkoval, jak jsem mu ve světnici pěkně uklidila a s láskou urovnala mu všechny věci. Také za tu skromnou kytici kopretin na starém stolku mi upřímně poděkoval. Následně s hospodářem usedli pod košatým ořechem na lavici a opět spolu dlouho rozmlouvali.
Od toho památného dne se u nás na statku téměř každou chvíli někdo nečekaně objevil. Rovněž přišel i pán se silnými brýlemi, František ho radostně uvítal a nám všem řekl, že je to slavný malíř, pan Lada, a že také přišel na náš statek pracovat. Takových lidí k nám během letních měsíců přišlo víc a byli to vážení páni z Brna nebo Prahy. A všichni nám s nadšením pomáhali na polích a ve stájích. Měla jsem v kuchyni tolik každodenní práce, že mi musela aktivně pomáhat Marjánka ze sousedního statku.
Večer po náročné práci sedávali pohromadě pod ořechem a bavili se o všem možném. Poznala jsem, že Františka mají ve velké úctě. Uměl poutavě vyprávět a já jsem postupně pochopila, že jsou u nás ne z trestu, ale z pouhého donucení. Byli to vzdělaní lidé, nikoliv obyčejní jako my, přesto museli pracovat stejně tvrdě jako my. Dříve jsem se o politiku a podobné věci nezajímala, ale když o tom poutavě mluvil František, poznala jsem i já, že se v republice děje něco zákeřného a zlého.
Pepík se mi potutelně smál, že na něm můžu oči nechat a sám přitom jednoho večera nenápadně nakukoval malým okýnkem do Františkovy světnice.
Jednoho sychravého rána seděl František u stolu a s hlubokým zaujetím četl dopis.
„Vidíš, milá Anno, nesmím už od září ani učit. Stejně jsem to už dlouho tušil, není to pro mě nic překvapivého. Asi mě tu budete muset zaměstnat napořád,' smutně se pousmál.
Bylo po sklizni. Před naším statkem zastavil velký černý automobil a z něj vystoupili dva nepříjemně vyhlížející muži. V domě jsem byla pouze já a Marjánka. Muži se hlasitě ptali po Františkovi. Srdce mi divoce tlouklo a bolestivě se mi sevřel krk. Z těch mužů šel skutečný strach. Řekla jsem jim, že všichni včetně Františka jsou momentálně na poli, tak se sebrali a obratem odjeli. Běžela jsem zadním vchodem přes starý sad. Hospodář s Františkem zrovna orali za potokem. Nemohla jsem vůbec popadnout dech, ale nakonec jsem jim všechno srozumitelně pověděla.
„Tak je to tady,' obrátil se na hospodáře František, „jsem konečně na řadě.'
Hospodář se zamračil. „To jim to trvalo až moc dlouho. Upřímně jsem doufal, že když z Brna odejdeš a budeš poctivě pracovat zde na statku, tak ti dají jednou provždy pokoj.'
Měla jsem obrovský strach. František za mnou přišel, zrovna když jsem s láskou zadělávala na chutné buchty. Sedl si ke mně na malou stoličku a mlčky se díval, jak míchám kynutý kvásek.
„Aničko, knížky, co mám uschované na poličce, budou navždy tvoje. Víc toho už nemám, co bych ti mohl dát.'
„Ale to přece nejde, nemůžu si přece vzít vaše cenné knížky.'
„Ale můžeš, až mě odvezou, tak je už bohužel nebudu potřebovat.'
Pak ještě řekl, že se moc těší na ty moje vyhlášené buchty a šel se na chvíli projít k nedalekému rybníku.
Druhý den si pro něj definitivně přijeli. Odešel jen tak, bez jakýchkoliv věcí, nic si s sebou nevzal. Dokonce ani ty tolik oblíbené buchty. Hrozně jsem plakala a pak ještě dlouho každou noc. Už se nikdy nevrátil zpět. Můj milovaný František…
František Loubal (3.4.1893 Chrudichromy, okres Blansko - †17.12.1950 Všebořice, pracovní lágr) - spisovatel, historik, publicista, politik, předseda ZNV v Brně; válka a odboj 1938-1945; politický vězeň; vězněn v Brně na Špilberku a v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po Únoru 1948 odešel z veřejného života, dva roky byl vězněn v Jáchymově, odkud byl převezen do Všebořic, kde zemřel.
František Loubal byl můj dědeček, po němž jsem se měla jmenovat, kdybych byla kluk. Zemřel šest let před mým narozením. Jediné, co mi po něm zůstalo, je Francouzský řád čestné legie, a hrdost...
rodinavzpomínky
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Fotogalerie
Potkala jsem ho v malé kavárně nedaleko Karlova mostu. Byla to láska na první pohled, i když jsem tomu nikdy nevěřila. Jeho oči, tmavé a hluboké, mě okamžitě okouzlily. Seděl sám u stolu, četl knihu a popíjel kávu. Něco mě k němu táhlo, nějaká neviditelná síla.
Oslovila jsem ho s tím, že hledám cestu a potřebuji poradit. On se usmál a ochotně mi pomohl. Začali jsme si povídat a zjistili jsme, že máme spoustu společného. Oba milujeme staré filmy, jazzovou hudbu a procházky po Praze. Domluvili jsme se na další schůzce a já se nemohla dočkat.
Naše rande bylo jako z romantického filmu. Procházeli jsme se po Starém Městě, smáli se, povídali si a užívali si každý okamžik. Večer jsme se zastavili v malé restauraci a při svíčkách si povídali o svých snech a touhách. V tu chvíli jsem věděla, že je to ten pravý.
Po několika měsících jsme se vzali v kostele svatého Mikuláše. Byl to nejkrásnější den mého života. Dnes jsme spolu už pět let a stále se milujeme jako první den. Naše láska je silná a hluboká a jsem vděčná za každý den, který s ním mohu prožít.